když mě tohle příde jak bumerang
sem pořád stejnej. Přišlo to lepší, přišlo to horší, přiišlo to lepší.. atd.. pořád se to tak střídá.
Nejhorší je to ohledně práce, zamakal sem a zase usnul na vavřínech a tenhle měsíc bude špatnej. Donutit se, donutit se! Nejhorší je, že po tomhle víkendu to mam zas trochu srovnaný určitým směrem.
Byl sraz ze základky po hafo letech. Je ukrutný co lidi můžou dělat, někdo má normální práci, normální peníze, jeden hlídá lidi na Borech, někdo tahá motorky z USA. Někdo cvičí aerobick a někdo má malýho prcka.. fakt úlet. Ve srovnání s kvalitou práce a luxusem (bez chlubení) sem na tom v podstatě nejlíp. Což mě potěšilo, ale na druhou stranu strašně vyděsilo, protože si nepřídu, že by moje úroveň byla tak vysoko, jak náplní tak penězma, dyť já sem pořád nespokojenej.. Ale proč? Mam co chci a tečka. Takže se zamyslim a začnu!
Včera, po dlouhej době, jsem navštívil babičky.. pouť u jedný, takže přežrááááno vším nejlepším co může být, pokec atd. A u druhý jeden z nejlepších zážitků letos, radovat se z maličkostí, to je přesně ono. Sundat pantofle a lítat po trávě bos. Vylézt na strom na třešně (bože, to sem dělal naposledy jako malej kluk). Lehnout si na lavičku a poslouchat ticho. Nejkrásnější ticho jaký na světě existuje je u babičky. Ležet na lavičce, koukat na modrou oblohu a poslouchat ticho. Nejvíc nejmoc!
Nu, a pak zas do procesu, zbalit, vzít jídlo a jet do PL. Tři dni bez netu se přes očekávání stali naprosto naplnění něčím, co mělo smysl, namísto bezmyšlenkovým klikáním po odkazech a fórech. Musim častějš. Musim častejš vytahovat LAN kabel.
Závěr dne byl illegal racingovej. Sraz na mini bajkach a strašně srandy. Udělam promo jindy. Teď jdu pracovat.
Chybí mi.
Ty seš nespokojenej a to je vlastně dobře, aspoň nezůstaneš na stejným bodu. Ostatní mlčej, dělaj že sou spokojený, a zakrněj na bodu nula.