si sedim v posteli
v pracovním oblečení (kalhoty od obleku, košile žlutá). A hrozně mi to sere. Sere mě muj vlastní přístup. Nechat utéct něco nějkrásnějšího v mým životě. Ne nejdokonalejšího, právě naopak. Něco, co mělo hrozně chyb, ale byly tolerovatelné. Potřeboval bych nafackovat, abych se hnul z místa, ale copak to jde? Tohle není jako rozchod, tohle není jako ztráta. To je skoro jak smrt kusu mě. Moc silný slova volim, protože nevím, jaká je smrt, takže je to dost pokrytecký říkat. Ale je to jak kdyby něco umřelo.
A je to jen mojí vlastní vinou, kterou nelze smazat, ani odstranit. Je to o důvěře, která není. Stačilo by tuhle důvěru získat? To už nikdy nepůjde. Stejně tak jako se nikdy neříká nikdy. Potřebuju impulz, životní impulz. Co vlastně chybí. Nic. Ale já chci víc. Chci jednoho jedinýho člověka vedle sebe, kterýmu bych mohl vyjádřit co všechno ve mě je...co všechno je ve mě a co k Tobě cítím.
Stejnak to bude jen další výplod nesmyslnýho rukopisu jednoho zoufalce. Ale tohle už není zoufalost. Tohle je pozůstatek po někom kdo přebral. Chtěl bych, chci, mávnout rukou sem a tam a říct nashledanou, říct sbohem. Jenže pak teprve by to bylo pokrytectví. Nevím jak to máš ty, nevím o tobě nic...nechci už vymýšlet nesmysly ve vlastní hlavě a představovat si nepředstavitelné. Vím na čem zněla domluva, naše, tvoje.. domluva. Ale zeptal se mě někdo na názor?
Slyšel někdo ten můj? Vím, že slyšel, že stejně jako já poslouchám tebe, ty mě. Ale proč to nedokážeme vyjádřit ve stejnou chvíli. Spraví to čas...jistě, všechno vždycky "spravil" nebo spíš odnesl někam, kde to není aktuální. Ale nevyřeší to. Nesmím psát, nesmím volat, nesmím se vnucovat. Jen mi dej znamení, že to víš, žes mě poslouchala. Nechci tě ztratit.
Miluji Tě:-*
super blog podívej se na můj http://zlomenatuzka.blog.cz/