a asi stejný zpochybňování
a přemýšlení nad realitou a pravdou. Zas mě napadaj scénáře, tak jako před tím? Chci tu jistotu, co si mozek vymyslel. A v ní pokračovat, nechci city, co produkuje srdce.
Srdce vyprodukovalo: "Už to necítím." " A má cenu se snažit?" "Ne". A teď se toho musí všichni držet. Nemusí, ale měli by. Protože to byla upřímnost, která byla nejcenější. Musím dýchat z hluboka. Uvařit si čaj. Jet si koupit nějaký trika na soustředění a vrátit se zpět do světa. Do toho na zem.
A přesto tam je někde v zadu něco, naděje. Která čeká na jedinej signál, aby mohla vyběhnout dopředu. I když je teď v řetězech.