k podobným myšlenkám
jako předloni, jako přepředloni v těchle měsících. Kdy něco zkončí a člověk si bilancuje, jak a proč. Přemýšlí nad začátky, nad průběhem. A tak. A vlastně jsem fakt hafo věcí neviděl.
Ať už prohlížim fotky, nebo jen procházím zážitky. Že tý tolerance a vůbec toho co jsem v tom nechal (nemyslím peníze!) tak bylo dost. A je to tak dobře. Konečně jsem to žil na stopro, což je naprosto perfektní znamení, že to jde, a že to umím. Právě před dvěma lety jsem si myslel, že už nikdy víc a podobně. Že to bylo tak moc, že už víc být nemůže.
A najednou bylo, bylo něco víc. A teď tu samozřejmě jsou stejný myšlenky a v sobě věřím, že už "o to víc" být nemůže. Ale třeba za dva roky...