v tom všem špatným
je to co mi mělo být řečeno.
Nechoval sem se nejlíp a nebyl fér kluk. V tý vší upřímnosti bylo schováno hafo neupřímnosti a byla v tom schována celá ta moje osoba, v tom falešným smíchu, kterej baví a kterej láká. Třeba pod celým tim bylo něco úplně jinýho co měl vidět jen někdo, kdo to uvidí. Opravdu uvidí. nebo to ten někdo viděl a právě proto odešel. Někam dál, aby byl ještě vzádelnější. Sám sobě. Mě. Celýmu světu. A jen to teď neschovával. Protože to v něm je, hloubš, o dost hloubš, ale možná proto intenzivnějš. Nebo právě proto, že už je to celý pryč, že to je celý pryč. Dávno.
Bylo to lepší utéct, zbaběle, ale možná proto s rozumem. Nic se neděje, nestalo, neřešilo, a je to. Klid. Ten co sem slíbil. Co sem slíbil někomu jinýmu, ale přitom měl patřit mě, přitom si ho vyhledávam já. Klid. Pro sebe. Pomohlo to do důsledku?
Ne. Ničemu to nepomohlo, jen hlubšímu mozku co přemýšlí ještě víc a bílá místa si doplňuje svým scénářem, kterej vychází líp, než všechny slova, co už dávno vyplnila bílá místa. Nejsou. Je to prostě tak. Odešlo to a "doufám, že dokáže jít dál". Protože já tam už sem, já tam taky chci být.
Srovnání s minulostí se nabízí. je to v hafo věcech identický. V hodně moc věcech. Tenkrát vycházela špatně minulost a já jí potvrzoval a bádal. Ale neposlouchal, co by z toho někdy mohlo vylézt pro mě.
Teď sem minulostí já. A zas si to vypráví stejný příběh..nedivil bych se. Věřit mu stejně nemůžu a možná je právě chyba, že já sám se otevřel. A přitom mě tahle linie, už tak jako tak zabila.