tak špatnej
bych furt musel snášet stejný věci, stejný sračky. Vracel se k minulosti. Někdy až k tej nejvíc starej. Někdy k tej míň starej. A dokonce někdy koukal do budoucnosti. Nechci řešit a přemejšlet nad věcma. Chci vypnout mozek a uvažovat kolenem. Nebo třeba špičkou u nohy a kopat s ní do kamínků na ulici. Všechny je rozkopat do malinkejch kamínků, do malinkejch zrníček, který vytvořej pláž. Mít na sobě kraťasy a v ruce mojito. Vypnout okolí. Lidi, děti, holky, kámoše, práci. Zatáhnout za šňůrku co roztáčí ventilátor, kterej odfoukne všechen smrad někam nahoru. Pověsit se a jako v kresleným filmu se povozit dokolečka a nechat se shodit až za rok.
Nemůžu za hodně věcí a přitom jak kdyby to byl magnet, kterej přitahuje všechny kraviny. Asi je na čase si říct, že za to můžu. Ne něčim špatným, ale tím normálním. Zvednout se z prdele, sračky přesunout do ní. A do hlavy natlačit slunce. Jenže ono nemůže svítit. Když tam sám chci tmu. Na co nejvíc dlouho. Na ten rok? Kolik let už tam je, ty vole?