jedna a druhá
facka z každé strany, co se nepotkaly. Ale zaslouženě by dopadnout mohli.
Nepochopíš ten stav, když ho neznáš, i kdybych o něm mluvil. Nahoře je hodně nahoře. Dole je hodně dole. A špatně je fakt v hajzlu. Ne že bych nevěděl jak na to. Ne že bych nevěděl jak od toho. Jen nemam sílu. Jako když jedeš na kole a hodně moc to přeženeš, pak nejde nic, jen sedíš.
Jak tenkrát sakra ta věta zněla: "Ty jsi takový psycho, že se jednou bojím, že na to všechno zůstaneš sám." Nebo tak nějak? Sakra už ani nevím na jakým blogu to bylo, vždyť už jsou všechny dávno smazaný. Stejně zvuk klávesnice při psaní myšlenek dělá jinej zvuk, než když zaznamenáváš hovna na sociální síť. Krásný zvuk vs. sociální zvuk.
Umět malovat, tak vypatlam tubu černejch temperovek na plátno a řeknu "Tunel ve tmě". Haha, bez vtipu, prostě jen proto umění. Protože nazvat uměním špatný nálady, kreslil bych barevný zátiší s mísou ovoce a jarní kytkou, se sluníčkem v pozadí a stínem kočky, která přes stůl přeběhla.
Dvě minuty zamyšlení a je to pryč, hustý. Najednou se mi chce komentovat, že jaderný problém na druhý straně světa je fakt problém. Že zaplacení faktur je důležité, že stěhování nepřichází v úvahu, že práce ve městě je naprd. Že výsledky od jinud pořád nemam a že doma je už vlastně nikde. Jen na papíře a taková změna může proběhnout, když se No.38 změní na No.50. Jiný člověk, heleďme se, už tu nebydlí.
Nepochopíš ten stav, když ho neznáš, i kdybych o něm mluvil. Nahoře je hodně nahoře. Dole je hodně dole. A špatně je fakt v hajzlu. Ne že bych nevěděl jak na to. Ne že bych nevěděl jak od toho. Jen nemam sílu. Jako když jedeš na kole a hodně moc to přeženeš, pak nejde nic, jen sedíš.
Jak tenkrát sakra ta věta zněla: "Ty jsi takový psycho, že se jednou bojím, že na to všechno zůstaneš sám." Nebo tak nějak? Sakra už ani nevím na jakým blogu to bylo, vždyť už jsou všechny dávno smazaný. Stejně zvuk klávesnice při psaní myšlenek dělá jinej zvuk, než když zaznamenáváš hovna na sociální síť. Krásný zvuk vs. sociální zvuk.
Umět malovat, tak vypatlam tubu černejch temperovek na plátno a řeknu "Tunel ve tmě". Haha, bez vtipu, prostě jen proto umění. Protože nazvat uměním špatný nálady, kreslil bych barevný zátiší s mísou ovoce a jarní kytkou, se sluníčkem v pozadí a stínem kočky, která přes stůl přeběhla.
Dvě minuty zamyšlení a je to pryč, hustý. Najednou se mi chce komentovat, že jaderný problém na druhý straně světa je fakt problém. Že zaplacení faktur je důležité, že stěhování nepřichází v úvahu, že práce ve městě je naprd. Že výsledky od jinud pořád nemam a že doma je už vlastně nikde. Jen na papíře a taková změna může proběhnout, když se No.38 změní na No.50. Jiný člověk, heleďme se, už tu nebydlí.
Takže měsíc si se flákal, teď zaber. Hecuju sám sebe, místo abych to vracel do systému. Nouze.